Padají různé údaje a informace – převládá daleko, dlouho, špatná cesta, pouze osli…časové údaje se také liší.
Vědomi si zdejšího typického přehánění a dramatizování přikláníme se k převládající variantě - asi dvě hodiny (budoucnost nás z tohoto optimismu vyléčí a ukáže, jak mylný byl tento předpoklad).
Sledujeme několik lidí a oslů, s nákladem i bez, jak se brodí na druhou stranu řeky.
Řeka se tváří poměrně přívětivě, a když vidíme, jak snadno místní lidé překonávají proud, statečně vyhrnujeme nohavice a chystáme se na brod.
Po pár krocích zjišťujeme, že to zase taková pohoda není – říční víla asi rozpoznala, že „jsme odjinud“.
Proud, jevící se z břehu jako poklidný, se náhle změnil na bouřlivou valící se řeku podrážející nám nohy, a poměrně záhy jsme až do pasu zmáčení.
Nevadí, hlavně, že jsme na druhém břehu. Již teď je několik stupňů přes třicet a tak zima nám určitě nebude. Míjíme několik stánků před domky a ptáme se na cestu.
Prodávající ukazují směrem do hor za několika ženami s nákladem na hlavě a dvěma oslíky.
Slunce začíná pálit čím dál víc, po dvou hodinách se dotazujeme kolemjdoucích…mávnou směrem kamsi do hor a odvětí: „Asi deset minut“.
Vystupujeme vzhůru čímsi, co nejvíce připomíná erozní rýhu či koryto horské bystřiny, stezku nikoliv.
V podvědomí zabliká varovná kontrolka, vytěsňujeme z paměti poznámku, kterou jsme slyšeli u řeky, o celodenní túře a nedostupnosti školy.
Jsme ještě na signálu a tak pro jistotu volám na základnu, hlásím zdržení a upravujeme program dne. Zatím jsme v klidu, obdobné změny se zde dějí běžně. Stoupáme dál do hor, uvědomuji si, že česká noha po těchto místech ještě určitě nekráčela.
Nádhera…rozhlížíme se kolem, našly by se zde asi možnosti pro cestovní ruch a s tím zdroje obživy. Zároveň si ale všímáme odlesněných, holých svahů a rozsáhlé eroze, což je obrovský problém životního prostředí na Haiti.
Jdeme dál a opět jsme ujištěni, že za deset minut dorazíme do zmiňované školy. Po půl hodině si Emeline začíná sahat na dno sil, dělám si starosti – horko, vyčerpání, přímé slunce, těžký horský terén. Uprostřed této divočiny se jako zázrakem objevuje stánek s kouzelným dědečkem a občerstvením – kupujeme domácí pečivo, neskutečně sladkou limonádu s neskutečným názvem „Champagne“. Zlepšuje se nám nálada, kde koupíte půl litru šampaňského za půl dolaru i s vysokohorskou přirážkou? Rozhodujeme se pokračovat dál.
Začínáme být lehce alergičtí na číslovku deset. Zjišťujeme, že deset minut na Haiti je velmi relativní pojem. Potkáváme děti v uniformách. Bohužel jiná škola, ale prý je to již jen kousek…deset minut. Suneme se pomalu ale jistě dál a dál, výše a výše...
Již po několikáté jsme ujišťováni, že Latounelle není daleko – maximálně deset minut. Odpovědi, již ani nevnímáme. Ve skutečnosti uplyne další hodina...
Konečně se objevuje pan ředitel, radostně zdravíme a hrneme se dovnitř. Taktně nás upozorňuje, že tady bydlí a škola je kousek dál – ukazuje na vrcholky hor a říká: „Jenom deset minut“. 
Emiline si ostentativně sedá pod nejbližší strom a tak trochu zoufale nicméně velmi operativně navrhuje, že bychom jednání mohli uskutečnit na tomto místě.
Pan ředitel beze slova odchází.
Nejistě se rozhlížíme, snad se neurazil?
Nikoliv, po pár minutách se vrací, v ruce uzdu a vede malého horského koníka. Škoda, že to není oslík…
Hosana, hosana…
Emiline profesionálně nasedá a bravurně zvládá se udržet na čemsi, co vzdáleně připomíná sedlo, a to i při velmi prudkém stoupání.
My ostatní klopýtáme po svých hned za ní.
Konečně jsme ve škole a jsme tady správně. Pomoc je opravdu potřeba.
Popraskané zdi po zemětřesení, provizorně opravená budova, žádný zdroj vody (nosí jí z řeky).
Ptáme se po latrínách. Nalézáme jakýsi zbytek rozpadlých základů. „Menší potřebu“ děti vykonávají, kde se dá, a na tu „větší“ žádají sousedy o možnost použít jejich latrínu.
Další dotaz ohledně jídla a stravování. V tuto chvíli škola neposkytuje žádné jídlo, děti chodí několik hodin pěšky do školy, výuka a pak několik hodin zpět… často zcela bez jídla…
Pro distribuci potravinové pomoci zjišťujeme možnosti uskladnění potravin, místo pro přípravu jídla (kuchyň, kantýnu).
Nevěříme svým očím – zbytky ohniště hned vedle oslů a pobíhající drůbeže.
Přemýšlím, zda vysvětlíme zástupcům Světového potravinového programu Organizace spojených národů (UN WFP), že i přes nedůstojné podmínky opravdu doporučujeme tuto školu ponechat v programu.
Máme potřebné údaje a tak se loučíme.
Jsme pozváni na malé občerstvení. Při pohledu na hostinu, kterou nám vystrojili, se těžko bráníme dojetí: chléb, vajíčka, sýr, káva, mléko a cukr.To vše je podávané ve slavnostním porcelánovém servisu.
Pan ředitel opatrně odměřuje kelímek vody a vyzývá nás k opláchnutí rukou – voda je zde opravdu vzácná a šetří se každou kapkou, ale epidemie cholery je ještě v živé paměti.
Ač hladoví, ochutnáváme jen trochu.
Tušíme, kolik úsilí stálo sehnat všechno to občerstvení
a kolik po našem odchodu bude dalších mnohem více hladových zájemců.
Vyrážíme na cestu zpět a vše probíhá relativně v pohodě. Postupně se smýkáme „erozní rýhou“ a po oslích stezkách dolů směrem k řece a již po tmě brodíme na druhý břeh.
Když konečně vidíme naše auto a hladového řidiče, doléhá na nás únava… po celodenním pobytu na slunci tváře barvy něco mezi krevetou a humrem, zmáčení, hladoví, žízniví…
Odjíždíme a z vedlejšího stánku se ozve: „Salut, courage, merci Caritas“ a zdvižený palec.
Dnes již víme, že se kouzelný dědeček jmenuje Emil
a stánek „U Emila“ považujeme za příjemnou zastávku na cestě do dalších mnohem vzdálenějších škol.
A když se vracíme z monitorovacích návštěv v oblasti Campan,
a zastavíme se v Latounelle na pár slov u ředitele Deriluse, říkáme, že už jsme skoro doma.
A tak už je to na tom světě zařízeno,
standardy se mění
a vše je relativní…
