Kolegovi Jhamesovi dnes zemřel čtyřměsíční syn, vrozená vada srdce, v Evropě by asi ještě žil, smutný začátek dne. Ale musíme fungovat, kromě emocionální rány je nutné vyřešit i skutečnost, že jsme na nějakou dobu bez řidiče. Z bezpečnostních důvodů řídí expati na Haiti spíše sporadicky – doprava a její pravidla jsou opravdu specifické a dopravní nehody jsou nejčastějším důvodem úmrtí.
Nicméně není zbytí, někdo řídit musí a tak rovnýma nohama do toho. V duchu si říkám: „Zvládla jsi Neapol, Itálii kolem dokola – tak to snad půjde“. A hned do jámy lvové – rout de Jacmel – asi nejnebezpečnější silnice na Haiti. Velmi záhy zjišťuji proč. Jedná se o několik desítek kilometrů stoupání a pak dlouhé klesání, jedna zatáčka za druhou. Před námi i za námi se pomalu sunou lidmi a nákladem obložené „tap-tap“ provázené obrovskými černými oblaky kouře, napravo, nalevo motorky (strana, po které jedou, vůbec nezávisí na směru pohybu ale spíše asi na momentální náladě řidiče).
A do toho všeho obrovské přetížené zuřivě troubící náklaďáky, které se na nás řítí z protisměru a zcela bezostyšně zabírají téměř celou šíři vozovky. A všichni troubí a troubí – vlastně troubíme, ve snaze na sebe upozornit, jakýsi pud sebezáchovy. Přesto každý nájezd do zatáček podoben jest hře ruská ruleta – občas někdo nezatroubí… Jedeme dál a po necelé hodině adrenalinového stoupání, kličkování a vyhýbání se sjíždíme na polní cestu směrem k jedné ze škol zařazené do programu distribuce potravinové pomoci. Škola má být dle informací Reverenda Michauda snadno dostupná autem. Po asi půl hodině jízdy po téměř „oslích stezkách“ to vzdávám…Jhames by to možná zvládnul, já nechci riskovat ani naší bezpečnost ani technické „zdraví“ našeho auta. Pro jistotu zaparkujeme a necháme auto pod dohledem našeho kolegy animátora Yvela (pozn. autora: jedná se o místního průvodce-asistenta nikoliv tvůrce animovaných filmů ;-) a na další cestu se raději vydáváme po svých.
Jdeme nádhernou horskou krajinou s úchvatnými pohledy do údolí i na vrcholky hor a potkáváme již tradičně muže i ženy nesoucí náklad na hlavách – objem a pravděpodobně i váha opravdu vzbuzují obdiv… Ti šťastnější mají na přepravu malé koníky a oslíky – v podstatě jediný dostupný dopravní prostředek.
Místní na nás hledí poněkud udiveně. Přece jen dvě bílé ženy „blanc“, samy bez průvodce na procházce v poměrně odlehlých končinách… no, není to zcela běžný jev. Po asi hodinovém putování dorážíme do školy.
Pro plánování distribuce zjišťujeme počty dětí, prostory pro přípravu jídla a uskladnění potravin. Zároveň děláme průzkum dalších potřeb škol v oblasti vzdělávání, zajištění vody, prevence proti choleře apod. pro co nejefektivnější nastavení nově připravovaného projektu pro podporu základních škol v Leoganu. Vše probíhá v pohodě, máme potřebné informace, ještě pár ilustračních fotek a můžeme jít.
Právě končí vyučování a tak nás na cestě zpět provází několik desítek dětí ve školních uniformách - pěkných pár rošťáků a malých slečen – jaká je asi čeká budoucnost…. Náhle při drobném postrkování jedna holčička zakopla, natloukla si koleno a začala brečet. 
Nikdo jí příliš nevěnoval pozornost – Haiti je tvrdá země… A tak se za chvíli pláč, teď již s příměsí typického dětského vzteku z marného čekání na politování, rozléhá po celém údolí. Podezřelé pohledy lidí z okolních domků. A co teď.
Zkouším nabídnout svou ruku této malé slečně (pro sebe jsem si ji pojmenovala Anička z I. A neb pro pláč nebyla schopna říct své jméno). Udiveně na mě pohlíží – z toho překvapení i zapomněla plakat, napůl s ostychem, napůl se zvědavostí mi opatrně podává ruku. S potutelným úsměvem se rozhlédne kolem po ostatních: „ To koukáte, co?“ a společně vyrážíme dál. Je po pláči.
Vyvoláváme ještě více údivu a překvapení než při cestě tam. Myslím, že toto místní komunita opravdu ještě nezažila…vlastně docela hezká symbolika. Děti se postupně rozcházejí a odbočují ke svým domovům, po chvíli se loučím i s mojí Aničkou.
Mezi svými kamarády bude dnes za hvězdu a doma asi její odpověď na otázku: „Jak bylo ve škole?“ také vzbudí více pozornosti než obvykle.Jedeme zpět po divoké Jacmel rout, jedna zatáčka za druhou.
V duchu si promítám uplynulé dopoledne, myslím na Jhamese a jeho syna a znovu vzpomínám na mojí školačku.
Mnoho organizací v současné době uzavírá své působení na Haiti – tato země se odsouvá stále více do pozadí zájmu dárců a klíčových hráčů humanitární a rozvojové pomoci. Haiti již není v kurzu, světové celebrity již nenatáčí hity pro tuto zemi…
Pravda je, že se udělal obrovský kus práce a postupně se daří odstraňovat následky zemětřesení, ale problém haitské bídy tím určitě vyřešen není. Ano, je snadné zaujmout postoj „již se pro ně udělalo dost – teď ať si pomohou sami…“
Ale, dokážete vysvětlit někomu, komu zachráníte život, že ho teď necháte napospas hladovění a bez jakékoliv perspektivy? Jak si má pomoci tato „zachráněná“ nicméně na kolenou, paralyzovaná a dlouhodobými problémy vysílená společnost?
A možná proto někdy místní lidé „pláčou“ vzteky, bez naděje a budoucnosti,
jako ti naštvaní chlapíci s benzínem u nás v kanceláři dožadující se zaměstnání…
A tak je někdy důležité, pokud je to alespoň trochu v našich silách,
risknout to a zkusit nabídnout pomocnou ruku…
a třeba to vyjde…
a najednou bude po pláči…
tak jako bylo po pláči mé Aničky z I.A…
