Je nutné podniknout „spanilou jízdu“ do Port au Prince a zařídit několik maličkostí – předat šek na Caritas PAP, zajet na letiště dořešit mé ztracené zavazadlo a dojít do banky vyzvednout hotovost. Zadání jasné, úkoly na první pohled lehce splnitelné a neměly by zabrat příliš času. Chyba lávky… hahaha – Haiti. Zde je situace jiná. Výprava začíná již večer den předem tak, aby bylo možné zahájit přesun na první jednání brzy ráno a vyhnout se zdržení v přeplněných ulicích. Po tříhodinové cestě se dostáváme na naše přespávací místo v PAP – odměnou budiž nám klidný spánek bez voodoo a kohoutů a nevídaný luxus v podobě teplé vody v koupelně. Jeden se až lekne, když si myje ruce a z kohoutku začne téct teplá voda… jaké to plýtvání...!!!
V šest hodin ráno opravdu vyrážíme do akce a vše běží neskutečně hladce. A chvíli po osmé hodině je dořešeno a šek předaný. Hlásím programové ředitelce splnění prvního úkolu, nevěřícně a s jistou předtuchou neb první vyhrání z kapsy vyhání.
Zahajujeme útok k dobytí dalšího vrcholu – směr letiště. Doprava již začíná houstnout, přesto se již asi po hodině dostáváme na místo. Standardní haitské přivítání: „Počkejte“. Tož teda čekáme… asi po půl hodině jsme vpuštěni do objektu a „předvedeni“ s ozbrojeným doprovodem k jakési zamřížované kleci se zavazadly. Asociace se záběry z filmů s vězeňskou tématikou se sama nabízí. Je vidět, že některé kufry strávily ve zdejším zařízení již nějaký ten pátek a pod vrstvou prachu lze jen stěží rozeznat jejich barvu… ztracení sirotci se svých majitelů již asi nedočkají a naopak. Bohužel ten můj nikde nevidím. Inertně se tvářící úředník nám dává instrukce, odpovědná osoba zde není, přijďte odpoledne. Dovolíme se ohradit s tím, že do odpoledne stěží dojedeme do Leogane natož zpátky na letiště. (Poznámka autora: úředník náš sarkasmus zjevně nechápe). Nasazujeme těžší kalibr a telefonujeme manažerovi, který prý jako jediný má přístup ke složce s mým případem. A přichází tradiční reakce: „Počkejte, dorazím za třicet minut“. To zní nadějně.
Po více než hodinovém čekání se dožadujeme pozornosti. Manažer stále nikde. Působíme asi opravdu dotěrně a neodbytně a záhy jsme po zásluze potrestáni. Ujímá se nás další úřednice, s univerzálně nevlídnou tváří moudře nahlíží do linkovaného sešitu, kde je rukou napsaných pár vět. Zjišťuji, že tato stránka je „má supertajná složka“. Jsme nuceni opětovně absolvovat proceduru prohlížení zaprášených zavazadel. A kupodivu, výsledek je stejný. Oznamujeme, že můj kufr zde není. Vracíme se zpět k okénku, paní důležitě prohlíží různé zásuvky a poličky a něco si u toho mumlá. Z výrazu jejího obličeji lze hádat, že to asi nebude nic lichotivého či veselého. Po chvilce hledání, a s tím samým výrazem ve tváři, nám tato milá paní podává téměř nečitelnou kopii formuláře. Zoufale a konsternovaně hledím na ten kus papíru. Vypadá povědomě. Je to ten samý nepoužitelný a nic neřešící formulář, který jsme obdrželi již před čtrnácti dny. V duchu se loučím se svým zavazadlem a počítám, kolik telefonátů, hodin promarněného času a úsilí mě to stálo… ale takový je život… již si zvykám.
Nasedáme do auta a probíjíme se ucpanými, zaprášenými a rozbitými ulicemi k naší bance. Přemítám, jaký stupeň hustoty dopravy by k tomuto stavu přiřadili ve zpravodajství v Čechách – na prstech jedné ruky onu číslovku nehledejte. A už máme po poledni a blížíme se k bance. Kolega Guerino se již několik dní marně snaží nechat proplatit naše šeky a získat tak potřebnou hotovost několika tisíc amerických dolarů. Práce mnoha lidí stojí a pomoc se nedostává k potřebným.
Prodíráme se zástupy lidí čekajícími na vpuštění do banky a ještě většími davy uvnitř před přepážkami. Situace připomíná spíše fronty před obchodními centry v období povánočních výprodejů. Máme status jakýchsi VIP klientů, nebo se alespoň tak tváříme, a razíme si cestu rovnou k přepážce. Vznášíme náš požadavek na proplacení. Již známá procedura: „Počkejte“. Po chvíli: „Přijďte odpoledne“. Jsme opět neodbytní a dopoledními zážitky nepoučeni se dožadujeme setkání s ředitelkou pobočky. „Počkejte“.
Asi po hodině nás přijala arogantní dáma s na haitské poměry astronomickým platem nad 3 000 USD. Kéž by výše jejího platu odpovídala kvalitě služeb v jejím impériu. Stěžujeme si, argumentujeme změnou banky, ventilujeme naprostou nespokojenost. Odpovědí nám je nechápavý povýšený výraz a… „Počkejte“. Po více než hodině čekání přináší mladý bankovní úředník peníze. Zdá se, že je mu celá situace poněkud trapná a omluvně se usmívá…
První člověk během celého dne, který se na nás usmál. Budiž mu odpuštěno. Americké dolary se nám nepodařilo získat, ale máme provizorní hotovost v gourdech a alespoň příznivější kurz, než jaký ještě před dvěma hodinami nabízeli mému místnímu kolegovi (bohužel je to díky mé přítomnosti jakožto „bílé“ osoby – smutná realita).
Nasedáme do auta a kodrcáme se cestou necestou další tři hodiny zpět do Leogane. Zbití jako psi po více než 24 hodinové „Mission Impossible“ dorážíme mezi banánovníkové plantáže.
Hned naskakujeme do běžného misijního hemžení, řešíme přípravu projektu, organizaci dopravy, zásobování, běžné provozní záležitosti… tisíc a jedna drobností.
Je večer, ufff, věci, které se zdají jednoduché a prosté, jeví se zde v úplně jiném světle. Kolikrát jsem si vzpomněla: „Tisíckrát nic umořilo vola“.
Tak dobrou noc, milé Haiti.
Voodoo rozjíždějí svou seanci a za chvíli se postupně přidávají i mí oblíbení opeřenci.
A někde v horách v místě zvaném Campan chodí tihle dva malí kluci s plastovým kanystrem několikrát denně pro vodu ... a právě pro ně se člověk nechá třeba i tisíckrát umořit jako ten... a rád...
Poznámka autora: Abych ušetřila čas a energii některým diskutujícím, dodávám, že dobu strávenou řešením ukradeného zavazadla jsem si poctivě napracovala po večerech a víkendech. Prosím, berte rovněž v potaz, že tyto blogy nejsou výkazem práce jednotlivých zaměstnanců mise a jsou psány s určitou dávkou nadsázky, která nám pomáhá tady zvládat některé náročné a nepříliš humorné situace.
