Trochu (vlastně dost) unavená neznámým prostředím a zahlcena nepřeberným množstvím nových informací, se již docela těším do postele…ale nikoliv, všechno jinak.

Žádné zdržování, šup, šup a ještě večer „rovnýma nohama“ do práce. Je potřeba odvézt dvě obrovské matrace do dobrovolnického střediska All Hands Volunteers, kde se učí naše tři dobrovolnice z místní Charity vyrábět pískové filtry na vodu. Když píši obrovské matrace, myslím tím opravdu matrace převeliké. Z nějakého důvodu, mě zatím neznámého, zde na běžnou matraci téměř nenarazíte – můžete si vybrat buď mini-rozměry pro trpaslíky anebo gigantické pro obry…

Nakládáme matrace na náš, v porovnání s nimi, náhle malý pick-up, a tři statečné ženy vyrážíme do tmy s těmito kolosy na korbě. Bohužel podceňujeme jak varování našich místních hochů z ochranky ohledně blížící se bouřky tak upevnění matrací…Začíná pršet, zvyšujeme rychlost přesunu a jámy na tankodromu směrem do města vykonají své.

Po neodbytném troubení vedle nás jedoucího motocyklisty, zuřivé gestikulace a nesrozumitelných výkřiků: „Matla, matla!“ zjišťujeme, že máme o matraci méně. Z jeho pohledu je jasné, že hoch na motorce si o nás myslí, že máme spíše o kolečko více… Slovo „matla“ ještě tento večer uslyšíme několikrát. Zatím ještě netušíme, co znamená, ale zní to skoro pěkně česky – že by chlapec studoval naši mateřštinu? Jedeme rychle zpět, závod s časem – zachráníme naši matraci nebo již bude uklizena do bezpečí některého z okolních domků?

Naskýtá se nám absurdní pohled, ze tmy se vynořuje obrovitá matrace ležící mezi kalužemi v blátě uprostřed banánovníkových plantáží. Kolem postává nějaký místní chlapík, který se okamžitě operativně prohlašuje za „security matla“ a významně na nás pohlíží v očekávání zaslouženého honoráře. V dešti a po tmě nakládáme našeho zachráněného drobečka, děkujeme strážci a raději vyklízíme pozice – odměnou budiž mu pocit z vykonaného dobrého skutku…

Ještě trochu tápeme nad významem slova matla, ale jedeme dál. Začalo období dešťů a průtrž mračen propuká v celé své parádě, přidávají se blesky a cestu nám zpestřuje burácení hromů.

Po příjezdu na místo určení se rozbíhá akce ve stylu „Mat a Pat na Haiti“. Několik bláznivých expatů stěhuje promáčené matrace a pobíhá s nimi ve tmě po kotníky v bahně a v přívalech vody – samozřejmě k obrovskému pobavení a všeobecnému veselí místních přihlížejících. Nakonec se nám podaří před deštěm včas uklidit alespoň jednu matraci. Nevadí, vzhledem k velikosti se i tak naše tři dobrovolnice na ní vyspí stále ještě poměrně pohodlně. Ozývá se: „Muj, muj…muj matla, muj matla!“.

Konečně zjišťujeme, že výkřiky ohledně „mého matly“ nemáme brát ani jako výraz nějakých sympatií či antipatií, ani jako přivlastňovací zájmeno k čemukoliv…vysvětlení je jednoduché, jsme taktně upozorňováni, že jsme mokří a hlavně, že je mokrá matrace.

(Pozn.: kreolsky muj=mokrá,mokrý; matla=matrace).

My zmáčené od hlavy k patě, přesto v dobrém rozmaru, se chystáme na cestu zpět. Odvážíme jednu “muj matla” zpět na základnu - po té samé cestě mezi banánovníky a cukrovou třtinou. 

Místní komunita na nás udiveně hledí a pro přihlížející je naše konání naprosto nepochopitelné…inu vzaly jsme matlu na výlet.

Končí naše „zmatlané dobrodružství“ a pomalu i můj „muj“ první den na Haiti.

A to ještě netuším, co mě čeká v noci… říká se, že co se zdá první noc na novém místě, se možná i vyplní…

Naše základna je trochu stranou, dům, dvůr, vysoká zeď uprostřed plantáží, kolem je pár domků s drobným zvířectvem – taková pravá venkovská idylka.

Konečně ležím (tak trochu ztracena ve své rovněž obrovské posteli), slastně zavírám oči a chystám se spočinout k zaslouženému odpočinku.

Najednou slyším kokrhat kohouta a dalšího a dalšího… zírám do tmy a zmateně již po několikáté nevěřícně koukám na hodinky: „Opravdu je chvilku po jedenácté VEČER!!!”

Upřímně řečeno, nevím, jestli jsem vůbec spala, spíše než v říši snů jsem se pohybovala v oblasti představ či toužebných přání.

Podobaly se kuchařskému klání na téma kohout 100x jinak… na paprice, na víně…prokládané lehce upravenými úryvky z kreslených příběhů o krtečkovi, tentokrát s jiným hlavním aktérem:

„Zničit kohouta, zničit kohouta“. 

Tito haitští opeřenci totiž asi patří k nějakému zvláštnímu plemenu. Na rozdíl od svých milých kultivovaných a slušně vychovaných českých příbuzných, líbezně kokrhajících až kolem čtvrté hodiny ranní, se zdejší hulváti vzájemně nepřetržitě přeřvávají celou noc.

K tomu voodoo „kněz“ v sousedství, který společně se svými spolu-vyznavači zaříkává, tančí a zpívá celou noc.

S přicházejícím ránem dochází ke střídání stráží a ještě po tmě se začíná vstávat.

Ke koloritu ranně-nočního vstávání patří zapínání rádií, generátorů, startování motorek a líčení historek tak, aby vypravěče bylo slyšet i na druhém konci plantáže.

Ale neúnavní kohouti nestřídají,

kdepak, ti neoblomně drží službu,

asi pracují na šestnáctihodinové směny.

Nostalgicky vzpomínám na svou milou stověžatou matičku Prahu. Smetanovo nábřeží, s bujarými pokřikujícími opilými turisty a rámusícími tramvajemi, mi nyní připadá jako pravá oáza klidu - zejména v kontextu s tím, že v oknech máme jen jakési lamely a voodoo i kohouti jsou jen pár metrů ode mě.

Ale nestěžuji si,

máme všechny zdi a bytelnou střechu nad hlavou,

což se bohužel nedá říci o mnoha příbytcích v okolí….