Následujícím vyprávěním chci vyjádřit poděkování všem, kterým není jedno, co se děje kolem nás, kteří nejsou lhostejní k utrpení a neštěstí druhých, kteří se snaží být tam, kde je potřeba a je vlastně jedno, jestli se jedná o prospěšnou práci na Haiti, v Indonésii, v Čechách nebo ve svém nejbližším okolí. Právě tito lidé mě inspirovali, pomohli se rozhodnout a dali mi důvěru… a díky tomu jsem teď na Haiti s Charitou ČR.
Budu se snažit přiblížit, co člověka napadá v místech, kde jsem nikdy neplánovala žít, a při práci, která mě zatím překvapuje každý den. Chci popsat, s čím se setkávám a jak vypadá takový „běžný a všední“ život na misi. …a samozřejmě budu psát o Haiti, zemi plné protikladů, zoufalství a beznaděje, přesto zemi fascinující, zemi, která potřebuje (dle mého názoru) uzdravit svou nemocnou duši. Lze očekávat i jistá haitská specifika – zmíním rovnou jedno. Když na Haiti ráno vstáváte, můžete si být téměř stoprocentně jisti, že den přinese neočekávané události a vše proběhne úplně jinak, než bylo plánováno. Sice mám určité představy o tom, jak by tento blog mohl vypadat, ale jak vše nakonec dopadne, to si v tuto chvíli vůbec, ale vůbec netroufnu předjímat…takže začínáme – připravte se na přistání v Port au Prince…
Den 1. (20.10.2011)
Již z letadla je vidět rozlehlost Port au Prince, stanová městečka, přístřešky v kontrastu s krásnými horami, pobřežím s korály a karibsky křišťálovou, bledě modře zářící vodou.
(Pozn.: Port au Prince, dále jen PAP, hlavní město Haiti, 12. ledna 2010 bylo zasaženo ničivým zemětřesením, město bylo téměř zničeno, podle vládních odhadů zemřelo cca 212 000 lidí).
Po první srážce se zdejším horkým klimatem vstupuji do příletové haly a zavazadlového prostoru…jediné co jsem schopna zaregistrovat je neskutečný chaos a zmatek. V tlačenici nevím co dříve, zda hlídat svůj notebook, příruční zavazadlo nebo se zběsile probíjet k pásu s jezdícími kufry, jako to činí většina mých spolucestujících, ještě před chvíli poměrně mírumilovných. Volím vyčkávací strategii (osudová chyba) a s napětím ze třetí až čtvrté řady vyhlížím svůj kufr označený modrou stužkou. Mám pocit, že jsem ho zahlédla, možná, možná… Vzápětí mi mizí z dohledu. Pokud to bylo opravdu mé zavazadlo, bylo to naposledy, co jsem ho spatřila. Tak to je teda přivítání, do detailu propracované a promyšlené složení mé výbavy na půl roku přišlo vniveč. Bezmocně se rozhlížím a hledám pomoc, přičemž do haly se začali valit další cestující a zmatek začíná na novo. Zjevně překážím a je mi to poměrně jasně dáváno najevo – tedy pokud nemám narážení a odstrkování kolem pobíhajících lidí brát jako pro mě doposud neznámý způsob vyjádření přízně.
U přepážky nejmenovaných aerolinek na mě koukají s ledovým klidem a podávají formulář. Mám se zastavit za dva dny. Kufr pravděpodobně dorazí s dalším letem. Naivně se snažím vyprovokovat místní personál k nějaké záchranné akci s tím, že jsem zavazadlo pravděpodobně viděla a že mám podezření na krádež… Marně. Nu což, naděje umírá poslední a třeba jsem se vážně spletla.
Odjíždím z letiště se smíšenými pocity – napůl omámená „jet lagem“ (tzv. pásmová nemoc), vedrem, hlukem, dusnem, plná očekávání, zvědavosti a zároveň obavy a naštvání ze ztráty kufru. Všude kolem naprostý chaos, nepořádek, odpadky, lidé na ulici, v přístřešcích ze všeho možného. Napadá mě, jak je vůbec možné žít v takových podmínkách.
Na druhou stranu je zarážející, jak jsou většinou Haiťané čistě oblečení, zářivě bílé košile, školní nažehlené uniformy, uprostřed odpadků, prachu a špíny, trosek, polorozpadlých domů. Vystupujeme z auta, chystáme se do směnárny. Jenom přejít ulici je pro mě v tuto chvíli téměř nadlidský úkol. Zmatek, „systém“ nepsaných pravidel, z nichž každé má zcela jistě nepočítaně výjimek. Beru to jako bobříka odvahy, za dávku adrenalinu jsou lidé ochotni zaplatit v Evropě tisíce – tady to mám zdarma. Vstupuji mezi jedoucí auta, díky včasnému zákroku Guerina (mého nového kolegy) neskončila má slavná mise hned po pár hodinách. Kolega zkušeně vybírá správný okamžik a pohledem komunikuje s řidiči a postupně se dostáváme až na druhou stranu. Několik navzájem prolínajících se proudů aut a motorek zůstává za námi.
Směnárna sama o sobě stojí za zmínku. Zapomeňte prosím na směnárny, jak je znáte. Malý domek, procházíme holičstvím do další místnosti. Směnárníka ani nespatříte, sedí za zdí, v jakési tmavé kobce bez oken, všude mříže a malý otvor ve zdi zprostředkovává veškerý kontakt. Po pár větách podávám komusi do tmy „své“ dolary a následně mi jsou předány vyměněné peníze, tzv. gourdes. Hledím na hromádku pomačkaných, zčernalých bankovek – matně si vzpomínám na prohlášení jisté české osobnosti, že nezná špinavé peníze. (Pozn.: 1 USD je cca 40 gourdes. Ale pozor! Ceny a kurzy jsou často uváděny v haitských dolarech, což je jakási virtuální měna, prý pozůstatek po americké okupaci. Věřím, že k měnám a cenám na Haiti se jistě časem ještě dostaneme.)
Probíjíme se městem, opět obdobná scenérie, nepořádek, odpadky, chudoba, zbořené domy, chaotická a kolabující doprava posouvající se po jakémsi tankodromu. Po výjezdu z PAP se objevují náznaky asfaltu a řidiči se daří poprvé zařadit i čtvrtý rychlostní stupeň.
Vjíždíme do Leogane a hned odbočujeme na prašnou cestu mezi plantážemi banánovníků a cukrové třtiny. Míjíme malé domky, přístřešky, torza zbořených budov. Ochranka otevírá vrata a vjíždíme na dvůr s mangovníky, obehnaný vysokou zdí s ostnatým drátem. Zastavujeme před pro mě až překvapivě velkým bílým domem. Rozhlížím se kolem a dochází mi, že toto místo a tato země bude mým dočasným domovem na následující rok, zda dobrým ukáže jen čas…
